Zdravíme všechny čtenáře,
jmenujeme se Leontina a Julie, jsme studentky VOŠ oboru předškolní a mimoškolní pedagogika. Před touto stáží jsme se neznaly, protože každá chodíme do jiného ročníků a poprvé jsme se viděly 27. října asi 20 dní před naším odletem na Island. Přesto, že jsme se moc nestihly poznat, tak jsme věděly, že náš společný cíl je jasný, nelézt si na nervy a stáž si pořádně a náležitě užít.
Ale bohužel jak to bývá ne vždy se zadaří a někdy i přijdou překážky, na které jsme ani jedna v tu chvíli nepomyslely.
První týden si vzala pod své prsty Lea a sepsala to myslím si, že trochu obsáhle ale hezky, protože má více zážitků na sdělení než já (Julie). Já jsem akorát zůstala na bytě v karanténě. Dnes ráno 23.11. jsem byla na testu, který určí můj osud tady na Islandu, tak netrpělivě čekám na výsledky.
První týden – LEA
Naše cesta začíná dne 15.11. 2021, kdy přijíždíme na letiště Václava Havla v Praze. Jsou přesně čtyři hodiny ráno a my se s našimi kufry přesouváme do vestibulu letiště. Na informačních tabulích hledáme, kde budeme odbaveni. Po uvedení čísla přepážky se i s našimi kufry přesouváme k milé paní, která nás má odbavit. Žádá nás o naše pasy, certifikáty o očkování, negativní testy PCR a nakonec příjezdové formuláře do Spojeného království. Je nutno podotknout, že naše cesta vedla přes Anglii, kde jsme přesedaly do jiného letadla na Island. A přesně v tento moment nastal náš první zádrhel.
„Jaké příjezdové formuláře?“
Nakonec jsme vyplnily vše online a předložily na přepážce vše vyplněné. Další problém nastal ve chvíli, kdy jsme byly dotázány, zda máme každá jeden velký kufr. To jsme samozřejmě měly. Ale paní vadilo, že mé příruční zavazadlo vypadá jako kufr a nechtěla mě s ním pustit dál. Pouze zmiňuji, že kufr měl přesné rozměry, které musí mít jako příruční zavazadlo. Musela jsem tedy ze svého kufru vytáhnou batoh a vše z příručního zavazadla přendat do batohu. Malý příruční kufřík, tak musel zůstat na letišti v Praze. Po menších zádrhelech ale máme své letenky a hurá na cestu.
Vše šlo, jak se říká, „po másle“. Věc, kterou ani jedna z nás do teď nepochopila, proč většina z ostatních cestujících měla jako příruční zavazadlo malý kufr. Na tom už teď ale nezáleží, důležité je, že už sedíme v letadle a hurá do UK. Po dvouhodinovém letu vystupujeme z letadla a čeká nás první pasová kontrola. Kde má ale Julie svůj pas? Nastal další menší zádrhel. Neuvědomila si, že si pas vložila do jiné kapsy. Má ho! Přicházíme na podrobnější pasovou kontrolu, kde projdeme s přehledem. Následuje vyzvednutí kufru. Když už máme kufry, vyrážíme znovu na odbavení k jiné letecké společnosti. Kufry odjíždí pryč a my jdeme na kontrolu příručních zavazadel při vstupu do Gatu. Musíte si zde sundat bundu, boty, hodinky a vyndat všechnu elektroniku i tekutiny ven z batohu. Rozdíl od ostatních kontrol na jich letištích je ten, že tu stojíte čtyři osoby vedle sebe a věci na rentgen posílají na přeskáčku. Když jsme prošly přes kontrolu, šly jsme si pro naše věci. Vzala jsem si bundu, boty, hodinky, brašnu od počítače, ale počítač nikde nebyl. Šla jsem tedy za někým, kdo tam pracoval a snažila jsem se mu vysvětlit, že nemohu najít svůj notebook. Paní řekla, ať se nestrachuji a šla se podívat zpět dopředu. Když se vrátila zpět, ptala se mě, zda jsem měla ještě nějakou tašku. Nějak mi to nedocházelo, tak jsem jí tvrdila, že jsem měla pouze tuto tašku na notebook. Až z fotografie z rentgenu mi došlo, že vlastě nemám ani svůj batoh. Nakonec, když už jsme měly všechny své věci, byly jsme odkázáni, ať nasedneme na vlak. Představte si, že jste na letišti a někdo vám řekne, ať jedete vlakem. Pochopily jsme, že se jedná o něco, co vypadá jako metro a převeze vás do jiné budovy, kde máte svůj Gate. Pak už jsme s klidem nastoupily do letadla a hurá na Island.
Po příletu jsme si vyzvedly kufry. Nikdy předtím jsme ani jedna z nás nezažila takhle klidné letiště. Žádná hudba, žádný hluk jednoduše naprostý klid. Nakonec jsme přišly k výstupní kontrole, kde jsme předkládaly veškeré důležité dokumenty ke vstupu na Island. Zvláštní v tenhle moment bylo, že Julii pustili dál a já musela jít na Covid test. Asi vybírali namátkově. Nakonec jsme si zakoupily jízdenky na autobus, který nás dopravil na autobusové nádraží v Reykjavíku. Zde nás vyzvedla opravdu milá paní jménem Zdeňka. Zdeňka nás má tady na Islandu na starosti. Je to učitelka v místní školce a vše nám tu zařizovala a stále ještě zařizuje. Udělala s námi okruh autem kolem Reykjavíku a odvezla nás do konečné stanice, do našeho bytu. Malý, krásný a útulný, takhle náš byt vypadá. Nakonec jsme se vydaly na náš první nákup a už jsme se docela těšily do postele. Přece jen to byl náročný den. Vše jsme krásně zvládly a teď náš čeká měsíc plného dobrodružství. Nebo taky ne?
První den už jsme měly naplánovaný program. Dopoledne jsme si chtěly vyzvednout měsíční jízdné na autobus, udělat si větší nákup, zajít si na oběd, zastavit se za Zdeňkou pro materiály a konečně se také setkat s rodiči a jejich dětmi. Bohužel se ale stala nepříjemná věc.
V jedenáct hodin dopoledne, když jsme byly na svém nákupu mi začal zvonit telefon s neznámým islandským číslem. Byl to někdo nejspíše z hygieny a oznámil mi, že mé výsledky z testu na Covid z letiště jsou pozitivní. Nevěděla jsem, co mám dělat a jak se zachovat. Přesunuly jsme se tedy na náš byt. Bylo mi to opravdu líto. Objednaly jsme se na další den znovu na testy. Julie se objednala hlavně z toho důvodu, že nebyla testovaná a já se šla znovu otestovat, protože jsme neměla žádné příznaky. Julii přišly ještě ten den negativní výsledky. Mně ale do druhého dne stále nic. Rozhodla jsem, že se zajdu zeptat do odběrového centra osobně, kde mi oznámili, že mé výsledky jsou opět pozitivní. Asi si umíte představit, co to se mnou na místě udělalo. Přes uslzené oči a můj vzlykot jsem se snažila vysvětlit, o co jde. Odkázali mě na místní zdravotní sestru, která mi vysvětlila, co se bude dít dál. Jelikož Julie byla negativní a já pozitivní, nemohly jsme být v jednom bytě. Šla jsem tedy domů a zabalila si všechny věci. Zavřela jsem se ve svém pokoji a čekala na příjezd speciálního auta, který mě odveze na karanténní hotel. Na Islandu to funguje tak, že nakažená osoba nesmí být v domácnosti s jinou osobou. Proto Island zřídil takzvané karanténní hotely pro nakažené a to zcela zdarma.
Přijelo si pro mě auto, které mělo vevnitř plexisklo a já seděla docela daleko od řidiče. S kufrem mi samozřejmě nikdo nepomohl. Drží se pak od vás všichni docela daleko. Převzala si mě velmi milá paní, která se mnou sepsala důležité informace. Přesunula mě na pokoj, kde jsem i teď a sepisuji tento příběh. Jídlo mi nosí 3x denně, vozí ho sem z místní nemocnice. Jídlo je sice studené, ale věřím, že je moc dobré. Nedá se s našimi nemocničními jídly srovnat. Já bohužel přišla o čich a chuť, takže nedokážu chuť jídla soudit, ale vypadá spíše jak z restaurace nežli z nemocnice. Nic neplatím a kdykoliv si mohu zavolat o jakoukoliv pomoc. Pokoj je malý, ale celý moderně vybavený. V koupelně je i bezbariérová sprcha. Výhled mám sice na baráky, ale jsou tu velká okna a jsem v šestém patře, takže vidím hlavně na krásnou oblohu. Celé dny pozoruji, jak se tu neuvěřitelně rychle mění počasí. Každé odpoledne mě naplňuje síla svitu sluníčka a v noci svit měsíce. Snažím se nepropadat panice, a i když mi je líto, co se stalo, přihlížím na to z pozitivní stránky. Mám možnost zde hledat sama sebe a pořádně se soustředit na zbytek příprav pro místní děti. Věřím tomu, že mě dříve nebo později odsud pustí šťastnou a zdravou.
Druhý týden – JULIE
Nerada, ale hned z počátku mého týdne začnu negativně, protože mé výhledy se vyplnily a i můj výsledek testu byl pozitivní. To pro mě znamená dalších 10 dní karantény a tím pádem mých zážitků z bytu moc není. Kromě několika rozepří a několika marných telefonátech na hygienu, abych si zajistila hotel, tak nic moc. Hotel se mi zařídit nepodařilo, protože i covid tady na Islandu nabírá na obrátkách, takže hygiena nestíhá. Obě jsme tedy na bytě a lehké to není. Je to celkově těžká situace, která nese následky, ale snažíme se bojovat v mír.
Pokud toto čtete a budete teprve někam vyrážet, tak se nezalekněte, je to samozřejmě skvělá zkušenost k nezaplacení, ale musíte počítat i s tím, že mohou nastat i takové situace, se kterými nikdo nepočítá a ani si nepřipouští, že by mohly nastat. Obzvlášť v této době je to těžké, kdy je celý svět plný covidu. Ale nenechte se odradit i když já TEĎ říkám, že po téhle zkušenosti bych už nikam nejela natož letěla, tak vím, že ZA PÁR TÝDNU budu tvrdit úplný opak 😀. Protože jestli máte rádi dobrodružství, poznávání nových míst a lidí a i takový ten správný adrenalin, tak chytněte příležitost za pačesy a vydejte se na cestu. Sice zpočátku můžete litovat, ale pak budete mít na co vzpomínat a už se tomu jen smát.
Ale abych se vrátila zpět k našemu pobytu na Islandu, tak svou práci plníme obě dvě online. Setkáváme se s dětmi skrz ZOOM a je zajímavé jak děti mluví skvěle česky. Jsou to vždy velice milá setkání i když samozřejmě by byli mnohem lepší osobní, kdybychom se potkaly i s ostatními členy rodiny. Ale jak se říká lepší něco než nic a za nás to je pravda.
Věřím, že nám už bude přáno a aspoň druhou polovinu našeho pobytu si více užijeme.
Julie
Třetí týden – LEA
Tak máme za sebou další týden. Tento týden mám na starosti opět já Leontina. To, že jsem byla v karanténním hotelu, už víte. Bylo tam o mě moc hezky postaráno. Jídlo jsme dostávali třikrát denně, vždy v krabičce na jídlo bylo ovoce, zelenina, na oběd a večeří maso s přílohou a na snídani pečivo. Ke každému jídlu vždy bylo i pití, které bylo podle našeho výběru. Na výběr jsme měli z vod, z ochucených i neochucených, džusů a sladkých pití, jako je Pepsi či Fanta. A vše bylo zcela zdarma. I když se to zdá jako velký luxus, tak jsem ale stále byla zavřená v malém pokoji. Jeden den dokonce ve dvě hodiny ráno zpustili planý požární poplach. I se vší tou péčí jsem se těšila, až budu u nás v bytě a budu moct jít ven. Covid centrum mě ale bohužel pustilo o pár dní později, než jsem měla být propuštěná. Covid situace se tu rychle zhoršuje, takže se dovolat na nějakou covid linku, je skoro nemožné. Certifikát o prodělání nemoci mi tedy poskytli až v podělí 29.11. a já už se nemohla dočkat domů. Nastal zde menší problém, protože Julie měla karanténu až do konce soboty 4.12., tudíž jsme musely být v bytě izolovány a vše po sobě precizně dezinfikovat. Julie se snažila si zařídit hotel, ale bylo to přesně v té době, kdy bylo velmi obtížné, se kamkoliv dovolat. Online hodiny stále probíhaly podle rozvrhu. Můj první volný den po karanténě, jsem se vydala na nákup a procházku kolem nákupního centra Kringlan. Můj zdravotní stav toho ale moc nedovolil. Po covidu jsem byla stále unavená a při chůzi jsem se rychle zadýchala. Zbytek týdne jsem tedy stále odpočívala. Snažila jsem se nabrat síly na poslední týden. V sobotu jsem byla pozvaná na vánoční besídku do místní školičky pro české děti. Sobotní školička pro české děti probíhá na mezinárodní základní škole Hólabrekkuskóli. Sešli se zde rodiče s dětmi a měli možnost zde vyrábět různé vánoční výtvory. Hrály vánoční koledy, každý z rodičů přinesl něco na chuť a pro děti byla zajištěna zábava. Mým úkolem bylo rodičům s dětmi pomáhat a nabízet jim různé aktivity. Před koncem hodiny jsem se převlékla do Mikulášského kostýmu a donesla dětem nadílku. Některé děti uměly říkanky nebo písničky česky a některé zase Islandsky nebo anglicky. Možná se ptáte, proč jsem zrovna já byla Mikuláš. Jedinci, kteří měli dělat Mikuláše, anděla a čerta bohužel byli nemocní. Ten den večer už Julii končila karanténa, a tak nás místní paní učitelka Zdeňka vzala na výlet. Poprvé za náš pobyt jsme se byly někde podívat. I tak stále neztrácíme naději a věříme, že si poslední týden užijeme. Co se týče výuky v rodinách, tak stále bude probíhat online.
Reportáž se studentkami a ředitelkou školy
Nebyly nalezeny žádné obrázky
