Naše stáž začala 16.5. 2022 kolem 10 hodiny ranní. Tou dobou jsme dorazily do Annaberg-Buchholz. V institutu nás přivítala úžasná paní Pollmer. Přestože jsme byly nejprve dost zmatené a nevěděly, co po nás chtějí, přeci jen jsme se dostaly na místo, které se mělo stát po dobu dalších tří týdnů našim domovem. Když jsme se zabydlely, vydaly jsme se na procházku městem. Cestou jsme navštívily St. Annenkirche a objevovaly místní kavárnu Cafe Zeitlos. Zbytek dne jsme se jen připravovaly na další den – tzn. zhédly dost nezáživný film 🙂
1. týden
První den ráno jsem se seznámila s paní učitelkami školky, Evou, Lilly a Undine, ve které jsem měla vypomáhat. I přes značné problémy řeči obou stran jsme se nakonec dorozuměly převážně anglicko-německy. Už první den, kdy jsem jen pozorovala průběh dne, jsem si děti moc oblíbila. Další dny jsem se už snažila čím dál tím víc zapojovat a pomáhat alespoň s úklidem a hygienou dětí, když už jsem se nedokázala více zapojit kvůli nedostatku znalosti řeči. Nejhezčí snad bylo, když se děti snažily vyslovovat mé jméno. Byl to jasný důkaz toho, že si všimly mé přítomnosti. Jinak dny plynuly velice podobně. Ráno jsem šla pomáhat do školky a odpoledne jsme s Eliškou navštěvovali posilovnu. Přestože jsme byly v pátek unavené, rozhodly jsme se porozhlídnout se po nějaké restauraci či baru, bohužel nám to překazila přicházející bouřka. V pátek jsme odjely autobusem do vodního zábavného parku v Marienbergu. Ten týden utekl jako voda. Tereza
Absolutně jsem nevěděla, co mám čekat, přeci jen jsem nikdy o žádného handicapovaného jedince nezavadila. Byla jsem vcelku už z tohohle dost nervózní a když si k tomu připočítám, že německy „šprechtnout“ umím sotva pár slov tak to nakonec není až tak dobrá kombinace. Naštěstí mě první pracovní den v chráněných dílnách přivítal pan ředitel Gross ( už jen to jeho příjmení, něco vypovídá..), vcelku dost mě potěšil svou angličtinou, a vlastně většina personálu v Lebenshilfe. Nakonec jsem panem Grossem byla přidělena do jedné z dílen, kde se dělalo asi všechno, od hřebíčků po skládání látek. A to zatím celé tři dny byla má práce.. Skládání látek a pak balení do speciálních folií, předpokládám k prodeji. Komunikace v dílnách, v tom našem kolektivu byla zprvu velmi obtížná, ale nakonec se toho chytla má vedoucí směny Gabriel a se svou němčino-angličtinou jsme se společně domluvily úplně s kýmkoliv a úplně všude. Jsem vážně ráda, že mě i přes tak s prominutím nudnou práci přidělili do této dílny ke Gabriel, je to úžasná žena, nejvíce se mi tedy líbí její snaha se naučit česky. Eliška
2. týden
Hned na začátek druhého týdne na mě čekala změna. V úterý jsem navštívila druhou třídu – Motýlky – a pravděpodobně v této třídě zůstanu i příští týden. Paní učitelky zde dělají většinu věcí jinak, tudíž mi déle trvalo se zorientovat v nových pravidlech. Paní učitelky, Jana a Ute, byly velice milé, přestože mezera v naší komunikaci byla ještě vetší než v předchozí třídě. Také jsem se zde seznámila s holčičkou, která uměla anglicky, takže práce s ní byla jednodušší než s ostatními. Alespoň něco pozitivního. Ve čtvrtek a v pátek se do práce nešlo. Ve čtvrtek se v Německu slavil Den otců, to znamená, že veškeré obchody byly uzavřené, za to v pátek se opět vše otevřelo. Volné dny jsme proto využily k cestování. Tereza
Další hora pro mě nic moc záživné práce přibyla tentokrát v podobě dárkových balíčků pro „Abitury“. Na tomhle druhu práce se mi líbilo, že už to z většiny nestálo jen na mně. Pracovala jsem jak s Gabriel (mou vedoucí) a také se Sidny s její pravou rukou, bylo to moc fajn, celé ty tři dny jsme si dost dobře povídali, i přes ty odchylky v jazycích. Vážně jsem si je oblíbila a k tomu i pár členů Lebenshillfe, dost mě překvapilo, jak se semnou snaží povídat, někteří si dokonce svoje věty nechaly překládat od svých přátel do angličtiny, bylo to velmi milé.
Od tohoto týdne jsem měla vždy jednu hodinu se skupinkou vybraných z celé firmy, většinou se tyto hodiny zaměřovali buď na Zumbu, Pilates, procházky či šipky. Příští týden by jedna z těchto hodin měla býti i v plavecké hale. Rozhodně jsem si to užívala, bylo fajn poznat zase úplně jiné členy Lebenshillfe, jiné handicapy, jiné věkové rozdíly. Tenhle týden se mi zatím líbil nejvíce už jen kvůli třem pracovním dnům 😀
Čtvrtek byl tedy pro nás hodně krizový, nikde se nedalo nic koupit, všude byl klid a ticho, už tedy od minulého týdne víme, že Německé obyvatelstvo moc nežije, ale i tak nás to vcelku překvapilo. A vzhledem k mé neskutečné chuti na nějakou normální kupovanou kávu, jsem mou spolubydlu po dlouhém přesvědčování přesvědčila. Udělali jsme si menší výlet pouze za 1 Euro do nedalekého česko-německého městečka. Do Vejprt. Sedli si do malé útulné kavárny Relax, objednaly si Latte a kakao a jely zpět domů, do Annabergu. Rozhodně to bylo to nejlepší kafe, co jsem za poslední dva týdny pila. Malinko ironická byla cesta autobusem, jedna z restaurací a kaváren měla tady v Annabergu také otevřeno..
Pátek probíhal také v cestovací náladě, společně s nákupní horečkou jsme si udělali výlet do Drážďan. Nákupy byly skvělé, káva byla skvělá, jídlo bylo skvělé, a i části Drážďan byli nádherné, jen ta cesta byla hrozná a jízdenky šíleně předražené. Při cestě do Drážďan jsme jeli rovnou z Annabergu přímým autobusem, každou z nás to přišlo jen 14 Euro, což nás malinko šokovalo, ale pořád… To bylo fajn, i přes tři nekonečné hodiny čekání. Za to cesta zpět i z přestupem někde bůh ví kde, nás vyšla zhruba na 51 euro, což už byla i na nás obě vcelku pálka. V tu chvíli jsem si vážně uvědomila, jak bychom si měli všichni vážit naší země, která má narozdíl od Německa mnohem hezčí vlaky, autobusy, tramvaje a také má jízdný za přijatelné ceny.. Za tuhle cenu jsem z Ústí nad Labem už mohla být v Budapešti. Na druhou stranu přijeli jsme živý a zdravý. To je nejdůležitější . Eliška
3. týden
Už na začátku posledního týdne jsem věděla, že velmi rychle uteče. Zůstala jsem ve třídě Motýlků. A tak jsem si za přibližně stejný čas oblíbila obě dvě třídy. Měla jsem možnost poznat učitelky Ute a Janu blíže a více se zapojit do aktivit. Ve středu jsme slavili narozeniny a den děti zároveň. Naučila jsem se nových pár písniček, bohužel mi němčina pořád dělá problém. Odpoledne jsme se s Eliškou rozhodly projít na Pöhlberg, což je hora, na které se nachází vyhlídková věž. Dlouho jsme se sice nezdržely, protože se zanedlouho mělo začít stmívat, avšak výhled i za tu malou chvilku opravdu stál. V pátek jsem ještě dopoledne šla do práce. Kufr jsem si nechala v bytě a počítala s tím, že kdybych něco náhodou zapomněla, Eliška mi to dobalí. Ještě než jsme si daly sraz, rozloučila jsem se s dětmi a učitelkami a vydala se za panem Großem. Ten nám předal certifikát a bylo po všem. S Eliškou jsme nastoupily do auta jejích prarodičů a odjely domů. Už teď vím, že mi budou chybět. Tereza
